Parkování může být snadné – jako když zajíždíš na vlastní příjezdovou cestu – nebo mimořádně stresující, třeba když se snažíš vměstnat půjčené auto do těsného místa v přeplněném londýnském centru. Pro mnohé, zejména řidiče se zdravotním omezením, není najít vhodné místo jen otázkou pohodlí, ale nezbytností. Aplikace zobrazující dostupnost parkovacích míst v reálném čase sice nabízejí určitou úlevu, ale samotné zaparkování vyžaduje soustředění a zručnost.

Automatické parkovací systémy, které se objevily před více než 20 lety, měly tento stres zmírnit. Uměly rozpoznat vhodné místo a samy převzít řízení i manévr. Teoreticky měly být obzvlášť užitečné pro lidi se zrakovým nebo pohybovým omezením.

V praxi však často zklamaly. Uživatelsky nepřátelské rozhraní, pomalý provoz a nutnost, aby řidič zůstal pozorný – a plně právně zodpovědný – omezily jejich využitelnost. Řidiči často zjistili, že zaparkují rychleji a spolehlivěji sami. Výsledkem je, že někteří výrobci nyní tiše vyřazují funkce automatického parkování, čímž šetří náklady i složitost – aniž by to mělo vliv na prodeje.

Při pohledu do budoucnosti autonomních vozidel přináší příběh automatického parkování důležité poučení: technologie nestačí, aby fungovala – musí být zároveň intuitivní, plynulá a působit důvěryhodně. Jinak lidé i ten nejpokročilejší systém obejdou a raději převezmou řízení sami.

Automatické parkování mělo být mezikrokem k plně autonomní mobilitě. Místo toho se stalo varováním: sebelepší technologie nebude přijata, pokud selže uživatelský zážitek – lidé se pak vždy raději vrátí k ručnímu ovládání.

Článek najdete na stránkách tti zde.
Obrázek chat gpt